Svoji sportovní kariéru jsem začal v obci Křelovice (okres Pelhřimov), kde sice není žádný sportovní oddíl, ale využití je nekonečné – fotbalové hřiště, kulturní dům (zde jsme hráli stolní tenis), rybníky a řeka (v zimě jsme tady hráli hokej a po řece bruslili až ke Skalovu mlýnu, který byl asi 3,5 km daleko od našeho vstupu na led). To byla krásná příprava a fyzická kondice se jen zlepšovala.

Svoji první registračku na fotbal mi udělali v Senožatech, to mi bylo asi 12. Postavili mě do brány, moc jsem si nezachytal. V 15 letech jsem přestoupil do Košetic, kde vytvořili dorostenecký tým pro Okresní přebor – tady gólmany měli 2, tak mě postavili na hrot do útoku a to mi vydrželo až do konce mojí pestré kariéry.

Hokej jsem začal hrát v Sokole Želiv – chodil jsem do 9. třídy ZŠ a starší brácha tam hrál. Hráli tenkrát KP dorostu 2 Jihočeského kraje, jezdil jsem se s nimi dívat a jednou mi řekl pan trenér: „příště si vem brusle, zahraješ si s náma,“ hrál jsem na černo, bylo mi necelých 15 roků a proti nám 18-letí chlapíci. Docela to bolelo, ale snažil jsem se. Trenérovi se můj styl asi líbil a od 2. třetiny mě dal do 2 lajny. Sezóna pomalu končila a vedení rozhodlo že příští ročník už bude bez nás.

Na tréninku v Pelhřimově za námi přišel trenér dorostu Pelhřimova a zeptal se – kdo půjde do učení v Pelhřimově, tak může hrát KP1 dorostu tady. Tak jsme se asi 4 přihlásili. Já chodil do učení v Pelhřimově, ale brácha se učil v Praze, tak to měl s tréninkama horší, přesto jsme hráli za Pelhřimov od roku 1976 do 1980 – to jsem rukoval na vojnu, dostal jsem povolávací rozkaz do Martina na Slovensko. Zde jsem strávil 2 roky – každý večer fotbal na asfaltovém hřišti. Na vojnu jsem si nechal od rodičů poslat brusle a chodil na veřejné bruslení, když to šlo.

Po návratu z vojny jsem se vrátil do fotbalu v Košeticích, tady jsem se dozvěděl, že mají i hokejový oddíl, který hraje okresní přebor, tak jsem si vyřídil přestup a od podzimu jsem hrál za Košetice i hokej. Dařilo se mi, zkušenosti z dorostu se mi hodily a po návratu z vojny jsem na tom byl i dobře fyzicky. Hned 1. sezónu jsme vyhráli Okresní přebor, pamatuji si že v rozhodujícím utkání jsme porazili Čejov 6:4 a mě se podařilo vstřelit 3 branky. Parta byla vynikající.

Ve fotbale ty výsledky nebyly úplně top, ale patřili jsme ke špičce Okresního přeboru. Jednou naše utkání řídil pan Poulíček z Humpolce a po krátké konzultaci po utkání mě pozval k sobě domů do Humpolce, kde jsem psal testy z pravidel. Tak jsem se stal fotbalovým rozhodčím.

Hokej – to bylo něco podobného, jenom s tím rozdílem, že jsem musel jet do Českých Budějovic a udělat zkoušky. Ty však měly platnost pro celý Jihočeský kraj.

První fotbalový zápas mužů jsem pískal Petrovice proti Červené Řečici – domácí mě znali jako hráče Košetic a do Řečice jsem chodil na základní školu. V obou oddílech jsme měl spoustu kamarádů a známých a ani nevím, jak to tenkrát dopadlo. Ale jedno vím naprosto přesně – dostal jsem vynadáno od obou oddílů – a to asi oprávněně, protože hrát a bavit se hrou je diametrální rozdíl, než rozhodovat. Manželka byla tenkrát se mnou a musela se prý zamknout v autě, jak se bála.

Mě toto rozhodování neodradilo, a když další zápasy byly bez problémů, tak mě to začalo i bavit. Asi po ročním účinkování v okrese mě navrhli na postup do kraje. Seminář byl v Prachaticích a já s kolegou Jiřím Jírou jsme tam vyrazili v předstihu, protože to bylo v zimě – dost sněžilo, tak abychom tam přijeli včas. Seminář jsme zvládli a byli zařazeni na listinu krajských rozhodčích.

Zápasy jsem zvládal vcelku dobře, měl jsem tady k sobě asistenty, což v okrese nebylo – tam byli jenom laici. Řídil jsem většinou utkání I. B třídy muži jako hlavní a I. A třídy muži jako asistent, k tomu mládež všech věkových kategorií v rámci kraje.

Asi po 5 sezónách strávených v I. B třídě jsem okusil I. A třídu jako hlavní a KP jako asistent a po dobrých výsledcích mě zařadili na soupisku KP. Fotbal jsem přestával hrát, protože jsem to nestíhal, ale hokej jsem hrál dál i hokejové zápasy jsem řídil.

Potom mě KR navrhla na postup do soutěží Česka – pískal jsem divizi a chodil jako asistent na ČFL, to bylo po revoluci a v tuto dobu jsem se také dostal na listinu rozhodčích, kteří řídili pohár zemědělských novin. Bylo to přes pana Dufka, který hrál v Lukavci I. B třídu a dělal ředitele těchto turnajů. Finále v Praze – Suchdole nebo v Olešníku a myslím taky v Zápech u Prahy nebo v Čechticích, to byly neopakovatelné zážitky. Po fotbalové stránce to bylo slabší, ale ta společenská to bylo něco.

Z divizních soutěží jsem vypadl po 4 sezónách z důvodu nesplnění fyzických testů. Po roce stráveném v KP jihočeského kraje jsem se opět vrátil do divize, ale můj druhý pokus už byl pouhým odvarem mého prvního působení v divizi.

Po ukončení divizní etapy jsem se vrátil do okresu. V tuto dobu náš okres přiřadili do nově vznikajícího kraje Vysočina – okres mě sice navrhnul do krajských soutěží, ale měl jsem velkou nadváhu, tak mě nepřijali, protože jsem nesplnil limit.

Po 6 kolech strávených v okresních zápasech jsem dostal nabídku z kraje Vysočina, že mají málo rozhodčích, jestli bych to nechtěl u nich zkusit, ale že se na můj výkon dojede někdo podívat. Byl to zápas I. B třídy Batelov – Hrotovice. Delegát byl nějaký pán z Třebíče, před zápasem jsme se pozdravili. Hráče a funkcionáře jsem viděl poprvé v životě, i delegáta a asistenti byli od Telče nebo Třeště. Utkání se mi povedlo – myslím, že jsem nařídil 2 PK a udělil 6 žlutých a 3 červené karty. Pan delegát byl nadmíru spokojen a napsal na mě dobré hodnocení.

Od této chvíle jsem byl zařazen na listinu rozhodčích pro kraj Vysočina, kde jsem dodnes.

Pískal jsem KP, A a i B třídu, i když jsem měl neustálé problémy s nadváhou, svá utkání jsem vždy zvládl. I když je pravda, že se mi taky některá utkání nevyvedla, ale to k práci rozhodčího patří – kdo si to nezkusil, tak to nemůže hodnotit.

Díky fotbalu jsem poznal spoustu dobrých lidí – jak hráčů, funkcionářů, tak fanoušků, rozhodčích i delegátů. Každý má nějakou chybu, ale ke mě se vždycky chovali dobře, za což jim moc děkuju.

A taky jsem Vám všem chtěl poděkovat za podporu, kterou jste mi poskytli na transparentní účet.

Největší poděkování patří mojí manželce, která mě podporovala a podporuje po dobu mé hospitalizace a supr týmu, který se kolem mě utvořil: Martin, Zdeněk, Mára, Míra a Ivoš.

Požádal jsem o podporu na úřad práce – podali jsme 5 žádostí, všechny byly zamítnuty.

Díky Vám se opět postavím na vlastní nohy.

Zatím Vám všem moc děkuju a zdravím. Vitamín